Hudba v životě

16. května 2016 v 21:12 | Neyra Calene |  Mimo Noru
Minimálně od doby, kdy pod hlavičkou blogu straší úvodní přivítání pro jeho návštěvníky, mohou všichni čtenáři Nory vědět, jakou hudbu miluju. Články s hudbou se tu ale dřív objevovaly poměrně často, takže to stejně není žádným překvapením. Tím patrně není ani to, že hudba má v mém životě velkou roli. Vítejte u (opět) mírně sentimentálního článku, kdy vám pro jednou místo umění nebo své tvorby přiblížím sebe.




Metalistka v pubertálním věku, jako já, to má v některých případech celkem těžké. Proč? Protože emo a core je hrozně "mainstream", protože podle "starých" metalistů poslouchá stejně jenom "odvárek" a protože podle vrstevníků je buď divná, satanistka, nebo divná. A proč si tohle vlastně všichni myslí? Protože dobrá polovina přesně taková je a nenechává zbytek civilizace na pochybách o tom, že takhle pokřivená je vlastně celá subkultura.

Toliko k tomu, že lidé mají o posluchačích metalu předsudky a taky k tomu, že jsou v podstatě v některých případech oprávněné. Nutno dodat, že mě osobně je to úplně jedno.
Smějící se
V tomhle článku se totiž nehodlám rozčilovat nad něčím tak hloupým jako je přirozené škatulkování lidí do různých subkultur - já se do žádné nepočitám. Zkrátka mám ráda některé věci, ale znamená to pro mě, že se musím nějak začít oblékat, chovat a měnit sama sebe? Ani nápad, nashledanou. Po krátkém úvodu jdu zkrátka k věci, ano vážení, trochu si vyleju srdce.

Hudba má v mém životě postavení naprosto zásadní. Nebylo tomu tak ale vždy - s nástupem puberty a velkými změnami, které přišli s tím zhruba před čtyřmi lety (jmenovitě například stěhování, změna školy, napětí v rodině, příchod dalšího sourozence) moje malá dušička asi hledala něco, k čemu by se upnula. Her na počítač jsem moc neměla a u knih se zkrátka nedalo vydržet pořád. Ve svém osvícení jsem objevila YouTube a už se to vezlo. Předtím jsem aktivně nic neposlouchala - ale díky rodičům tu nějaká živná půda, na které mohl vyrůst "Neyřin hudební apetit" byla. Taťkova oblíbená tvorba čítající výhradně české zpěvačky z dob komunismu a Karla Gotta mi ovšem nebyla blízká nikdy a patrně ani nebude. Zato kolem mamky se hromadila hudba, která mému uchu lahodila více, ať už CD Kabátů v autě nebo melancholie Nirvany naplňující kuchyň při víkendovém vaření.

Mám ráda i "měkčí" hudbu než metal, samozřejmě, klasický rock, alternativu a například keltskou hudbu (mnoho lidí tohle spojení zaslouženě udivuje), ale mému srdci nejbližší je industriální tvorba devadesátých let, metalcore a gothic. A ačkoli podle výzkumů má hudební vkus spojitost s povahou člověka, odporuji. Protože jsem opak někoho, kdo se vyžívá v depresích nebo hádkách, nejsem ani uzavřená a nic podobného. A ani to, že vím, kdo to byl Anton Szandor LaVey vážně nic neznamená.

Sluchátka jsou mými věrnými přáteli na každém kroku - při procházkách městem, protože tam se nedá "poslouchat příroda" jako doma na vesnice, dlouhých cestách autobusem na internát, při surfování na internetu, v noci před spaním, zkrátka pořád. Nejvíc si ale samozřejmě užívám poslech z beden, když doma nikdo není, protože pokud jsem od ostatních metalistů něco pochytila, tak různé "pohazování" hlavou je vážně super. A poskakování taky, nejlépe na živáku, když u toho vrážíte do dalších lidí, všichni se tomu smějete a je úplně jedno, že nevíte, komu to vlastně gládami drtíte nohu. (Většinou nedrtíte, jelikož dotyčný je vyzbrojen přesně takovou obuví jako vy :D ).

Hudba prý pro většinu lidí slouží jako únik z reality - souhlasím, částečně. Někdy to tak opravdu je, chcete snad vnímat cizího člověka sedícího vedle vás v autobuse a deštivou silnici před vámi dvě hodiny v kuse? Narážím na fakt, že se nemusí jednat o únik jen čistě emocionální. Kromě úniku bych to nazvala spíš přikrášlením. Ale pro mě je hudba hlavně koníček, i když ji sama příliš aktivně neprovozuji. Navíc polovinu mého šatníku tvoří merch oblíbených skupin, trička a mikiny. (Pokud vás v tomto bodě napadá, co jsem vám tedy lhala do očí o pár řádků výše, že se nemusím začít "nějak" oblékat, když poslouchám určitou hudbu, pak vězte, že například na řasenku a další líčení sáhnu jednou ročně :D ).

Článek spíš pro zajímavost, abyste mohli nahlédnout hlouběji pod přezdívku autorky blogu. Děkuju vám za přečtení, protože si nejsem jistá, jak velká zábava a přínos to pro vás byl. Na druhou stranu jsem se na dlouho vyřádila, takže nebojte, Nora se rozhodně nezmění na deníčkoidní blog.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Heaven Heaven | Web | 16. května 2016 v 21:27 | Reagovat

Hudbu mám taky moc ráda 😊 Poslouchám různé styly a interprety podle nálady, kterou mám nebo si chci navodit 😊

2 Eliz Eliz | Web | 17. května 2016 v 8:32 | Reagovat

Já mám hrozně nechráněný žánr hudby, který se mi líbí, je to písnička od písničky.
Ale souhlasím, bez sluchátek ani krok :)

3 Jeremiáš Jeremiáš | 27. května 2016 v 9:52 | Reagovat

Popravdě mám někdy chuť vysmát se do obličeje lidem, kteří tvrdou muziku démonizují. Svou oblíbenou švédskou skupinu Amon Amarth jsem začal poslouchat v poklidné hodině výtvarky, kdy mě zaujal chytlavý refrén Guardians of Asgard. Narozdíl od spousty dalších moderních písniček je metal aspoň občas trochu originální. https://www.youtube.com/watch?v=5pidokakU4I :-?

"There is no method of reasoning more common, and yet none more blameable, than, in philosophical disputes, to endeavour the refutation of any hypothesis, by a pretence of its dangerous consequences to religion and morality. When any opinion leads to absurdities, it is certainly false; but it is not certain that an opinion is false, because it is of dangerous consequence." -- David Hume

Neplatí to jen pro filosofii. Hlasití kritikové tvrdé hudby padají do stejné pasti jako třeba homeopati, grafologové a další šarlatáni: myslí si, že drsné texty nebo temný hudební podkres rezonují s myšlenkami uchazeče, tak jako léčitelé kurýrují stejné stejným a čtenáři podpisů interpretují ostré tahy coby důkaz pisatelovi ráznosti.

Korelace není kauzalita. Ne všichni posluchači metalu hudbu kdovíjak prožívají, cukrové pilulky rakovinu nevyléčí a i seberáznější člověk může psát nejistou rukou.

4 Neyra Calene Neyra Calene | Web | 6. června 2016 v 21:01 | Reagovat

[1]: Na ukočírování nálady je hudba parádní pomocník, to je pravda :D

[2]: Tak nějak extrémně vyhraněná zase s tím žánrem nejsem, ale je pravda, že počet stylů, ze kterých mám postavený playlist, moc velký není :-D

[3]: Jo, to video je celkem... vystihující. 8-O Opět děkuju za květnatý komentář o délce poloviny článku :-D Ale souhlasím. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Zdroje obrázků: Pozadí / Záhlaví
Autorem uvedených textů a tvorby je fakticky vlastník blogu, tak fakticky nekopírujte.