Ukradl vejce a našel si ženskou

27. července 2016 v 10:07 | Neyra Calene |  Tvorba
I toho největšího blbce může potkat štěstí aneb další starší povídka z Neyřiny tvorby!




Po kratším intervalu, než tomu bylo naposledy, přicházím s další povídkou z mé tvorby. Tahle mi dala při svém zrodu pořádně zabrat, protože se jednalo o povídku do soutěže, tedy na dané téma (konkrétně zadání loňského prázdninového psaní Triumvirátu) a v daném žánru - a zapřísahám se, že "science-fantasy" už jen tak psát nebudu! Pro vaše pobavení, čtěte dál. Ale upozorňuji, že je to tentokrát čtení na blog docela dlouhé.

Tušek Pírek vždycky věděl, že jeho máma byla strašně chytrá ženská, a že toho, jak jí už před léty sežral drak, je vlastně strašná škoda. Byla to chytrá žena s pusou plnou řečí. Tolik mouder pro přežití její synek nenašel ani v armádním propagačním letáku - který by mu mimochodem mohli přestat posílat, protože když už měl v životě klid a dobré zázemí, tak se ani jednoho rozhodně vzdávat nehodlal.

Máma mu vyprávěla hodně pohádek, když byl ještě kluk. Neměl ani ponětí o tom, že by se mu to jednou mohlo hodit - koho s hlavou na správným místě by to taky napadlo? Nikdo netušil, že to může být pravda. Vlastně nebyla. Ale pravda byla něco jiného. Máma mu vždycky říkala, že je pro život nepoužitelný tupec. Měla recht. Už to taky pochopil, ale ne sám od sebe. Jedna pitomá příhoda a jedna rázná ženská mu k tomu musely pomoct - aby věděl, že ač by byl inteligentní sebevíc, tak naivita je ten nejhorší druh blbosti.



Stalo to pár let po náhlé smrti Tuškovy matky. Dům musel prodat, neměl ho kdo živit a třel bídu s nouzí, dlouhý čas se jen potloukal po hospodách a tak nějak sám nevěděl, co se sebou. Tak udělal jednu z největších chyb ve svém životě a přidal se k loupežný bandě Jarta Kovaniče. Ne tak za vidinou rychlého a snadného zisku jako pod příslibem střechy nad hlavou a plného žaludku. Snad jako by slyšel v hlavě mámin hlas: "Tušku, ty blbče, tys to zase zmastil." ,ale jiné východisko se tehdy zkrátka a dobře nenabízelo.

Zjara asi pátého roku od doby, co se Tušek stal zlodějem, v době kolem sklizně, dělal Kovaničovi garde na ilegálních koňských závodech na křídovém pobřeží. Jart Kovanič sice nebyl zrovna hadrová panenka, byl vysoký, štíhlý a šlachovitý, s orlím nosem a plešatou hlavou dodávající mu vzevření dravce a jistou auru nedoknutelnosti, ale Pírek naháněl strach. Byl to chlap jako hora, samý sval, samá jizva, pěsti jako kola od vozu. Lehce neinteligentní výraz v hranaté tváři ohraničené pískově zbarvenými vlasy podtrhoval jeho vizáž prostého hlídacího psa.

Oceán se ve světle dvou sluncí leskle třpytil, a nebe a dálky dnes byly čisté. Na linii horizontu se rýsovaly šedé hory Ronamu, daleko za vzdouvajícími se vlnami. Posledních pár let mezi touto a Tuškovou zemí panoval mír - Ronamci s těmi svými létajícími loděmi a dalšími nepříčetnostmi se stáhli zpátky na svůj ostrov. Znamenalo to konec čilého obchodu a prosperity - ale museli, protože vláda Manoru zakázala jakýkoli dovoz přes moře.

Máma to Pírkovi vysvětlila dobře. Tak jako jsou na nebi dvě slunce, na jejich planetě (té jediné a bezejmenné) jsou dva ostrovy. Ronam a Manor (a vždycky si stěžovala, který tupec je tak mohl pojmenovat). Tuškův lid, Manořané, si žil v klidu - vládl tam kníže s podporou vladyků, kteří ho okrádali za jeho zády, a on mezitím vybíral vysoký daně, takže systém ve své podstatě zůstával křehce stabilní. Jak to chodilo v Ronamu, to tenkrát Tušek ještě nevěděl - když se zeptal, tak se máma naštvala, proč se zajímá o takové nesmysly. Ty nesmysly by mu zřejmě výrazně ulehčily budoucí život. Takovému tupanovi jako byl Tušek ale stačilo prostě říct, že u nich v Manoru se všechno dělalo poctivě ručně a přírodně, zatímco Ranom byl čirou modernizací plnou světel, elektřiny a kovu.

Tak či tak nebylo divu, že pobřeží bylo zakázané území - černý obchod bohatě kvetl i v jiných lokalitách a tady by se situace mohla stát neudržitelnou. Každopádně vladykové na útesy nevysílali žádné stráže, a tak se tu mohly pořádat koňské závody. Zatraceně, Tušek se nepřestával divit, odkdy Kovaniče zajímá sport, ale když svou otázku položil nahlas, dostal jen štulec za ucho a bylo mu řečeno, že většího blba nikdo v životě neplatil. Možná Jart ani nebyl starší než ubohý Pírek.

No, pak už vlastně nebyl. Ale to bychom předbíhali.

Od moře foukal silný studený vítr, a tak se s Kovaničem schovali za útes a čekali. Skála nad nimi byla rozdrolená a bílá hornina kontrastovala s nebem jako holá ženská paže. Z podívané na závody nakonec neměl Tušek vůbec nic, místo toho si ale v botách a kalhotách odnesl hromadu písku, a v nose mu utkvěl silný pach soli. Jen tak zíral na pěnu, jak se hromadí na kamení, když k nim z druhé strany skaliska přišel jakýsi cizinec - muž zahalený v plášti a kápi. Nakřáplým hlasem oslovil přímo plešatého zloděje.

"Z ostrova už ho odvezli, Kovaniči, skoro před dvěma týdny."

"Takže Vladyka už to má u sebe?"

"Bohužel."

"Zatraceně! A je to opravdu to, co hledáme?"

"Nebudu ti lhát - možná ne. Vladmar si při převozu dával dobrý pozor,"

Cizinec si stáhl kápi hlouběji do čela a zase se odplížil pryč. Nezanechal za sebou v písku žádné stopy, jako by se tiše rozplynul - jen za ním zaskučel vítr. A nedaleko zaskučelo i něco jiného. Pravděpodobně nějaký kůň, protože závody jako tyto se většinou ve své druhé polovině začaly vymykat pravidlům.

"Tušku, slyšel si někdy o kostějích?" proťal ticho Kovanič. Tušek se na něj zamračil.

"Máma mi o nich vyprávěla."

"Slunce to vidí, zatraceně, Tušku, najdi si ženskou, nemůžeš pořád viset na matce. A to je už několik let mrtvá! No nic... Když ti o nich vyprávěla, tak určitě víš, že když se dostaneš dost daleko, na určité místo, přes strom, zajíce, kachnu a bla bla bla, znáš to, prostě, nakonec ti zůstane vejce s jehlou. To víš, že jo?"

"Jo," přikývl Pírek a připadal si pro jednou jako o něco menší blb. Ale taky byl zmatený jako lesní včela. Nikdo se ho nikdy neptal na pohádky, které slyšel naposled, když byl ještě štěně.

"Tak, Tušku, to vejce pro mě budeš muset šlohnout."

Tušek vykulil oči a huba se mu nějak nechtěla otevřít, aby něco řekl. To Kovanič myslel vážně? Vzhledem k tomu, jak to celé nakonec dopadlo, inu… myslel.

"Tak nečum jak osel! Rozumíš tomu, co jsem ti řekl?"

"Jo."

"Skvělý, tak pojď, jdeme. Musíme tu ještě pár věcí zařídit."

Tušek tedy trochu zpomaleně vyrazil za Kovaničem. Vraceli se oklikou po pláži ve stínu skal ke shluku barevných stanů, kde proběhl start závodu. Minuli dva muže, kteří na márách nesli pobledlého chlapíka v nehezky zkroucené poloze - jezdce, který padl nejdřív z koně a pak i z útesu, jak Tuškovi šéf polopatě vysvětlil. Zloději měli namířeno do velkého stanu, jehož červenou celtou vítr zuřivě cloumal do stran. V jeho zakouřených útrobách si v kožešinách hověl vrchní pořadatel Grušlak - malý sádelnatý mužík, kterého by si Tušek malíčkem namazal na chleba. Kovanič si uvolnil dýku z pochvy a založil si ruce na prsou. Druhý zloděj ho napodobil.

"To je Tušek, nevšímej si ho, je naprosto neškodnej, když je v klidu," varoval Jart Kovanič sebejistě druhého účastníka jednání.

"Doufám, že jste to všechno zařídili a kůň nespadl?"

"Samozřejmě je v naprostém pořádku, mí lidé ho včas odchytili. Na ceně jsme stále domluveni, mistře zloději?"

"Jistě." Vzduchem prolétl naditý váček, který v Grušlakových dlaních vesele zacinkal. Majitel stanu se zazubil stejně vesele a Tušek jeho úsměv opětoval. Kovanič se poškrábal na holé hlavě a odvrátil pohled jinam.

"Měl by být u cesty k vesnici, vedle ukazatele. Můj pacholek tam s ní čeká."

"Sbohem, Grušlaku, jako obvykle byla radost s tebou obchodovat. Pojď, Tušku," vysypal kumpána Kovanič ven. Pírek se však zastavil hned před vchodem a na čele se mu vyrýsovala zadumaná vráska. Jeho šéf mezitím vyrazil po klikaté pěšině vedoucí z pláže nahoru na útes. Rychle ale postřehl, že jde sám. Otočil se a rozhodil rukama.

"Zatraceně, co ti zas nedochází?"

"My... jsme koupili koně?"

"Ano, Tušku, koupili jsme koně."

"Proč?"

"Nezapomněl jsi během těch pár minut, že budeš krást vejce, že ne?"

"Ne."

"Skvěle, to ti musí stačit, tak už milostivě polez," vybídl ho nevrle Kovanič, zuřivě se otočil na patě a dál šlapal do svahu. Tušek jej následoval s hlavou plnou myšlenek - byť líných a pomalých, ale i to se snad počítá.

Přesně jak předeslal vrchní pořadatel závodů Grušlak, koně i s pacholkem našli poblíž ukazatele na cestě do nejbližší vesnice. Tušek se do hovoru mezi nedomrlým usmrkancem a nervózním Jartem nezapojil, místo toho se kochal výhledem dolů na moře. Kolem něj chvíli létala nějaká ta slova a potom se s Kovaničem konečně vydali zpátky do tvrze.

Jart Kovanič totiž nebyl jen tak nějaký pokoutný jeskynní zlodějíček s partičkou otrhaných nohsledů, ale zchudlý šlechtic, kterému nezbylo nic než tvrz. V podstatě to byla dutá hranolová věž o třech patrech. Dotyčná banda zlodějů žijící v jejích zdech nebyla velká, čítala asi deset rváčů, ochlastů a trosek, přičemž jeden z nich nebyl ani tak lupič jako kuchař. Tušek byl místní expert na pěstní souboje a otloukání makovic, a k ruce si ho bral každý, kdo potřeboval něco malého vyřídit a nechtěl při tom dostat přes hubu. Pírek se proto samozřejmě cítil důležitý.

Ve tvrzi si Kovanič zavolal do vrchní komnaty, svého pseudovelitelství plného naloupeného zlata a hrubých náčrtků nahrazujících mapy, Sivana a Svojšu, bratra a sestru, kteří pro něj povětšinou špehovali. Byli to jediní dva kouzelníci v širokém okolí, kromě toho odborníci na kradmý pohyb a tichou práci, a Svojša jediná žena, která byla ochotná si s Jartem něco začít. Sourozenci byli kromě vůdce Kovaniče také jediní, kdo toleroval Pírkovu duševní zaostalost bez toho, aby jej pohoršovali a dokázali s ním trávit čas. Sivan s ním občas poseděl nad džbánkem a Svojša mu vždycky se sladkým úsměvem na rtech vysvětlila něco, co zrovna nepochopil. Ukazovala mu také malá efektní kouzla - opravdové možnosti její magické moci ale zůstávaly skryté všem. Stejně tak tajemné zůstávaly její úmysly skryté za záhadným svůdným úsměvem. Tušek po ní zkrátka z pochopitelných důvodů dlouho pokukoval, Kovanič - neKovanič. Byla sice spíš menší, ale s ladnými ženskými křivkami, baculatými tvářemi a ohnivými kadeřemi. Kdyby byl Pírek poeta, skládal by ódy i jejím černým očím - ale jediné, co z něj v uměleckém duchu kdy vypadlo, byly opilecké písně o lehké Martě z Agnesova.

Během porady seděl za dveřmi na studených schodech a přemýšlel o kostějích. Jeho máma říkávala, že kostěje lze zabít jenom po zlomení kouzelné jehly ukryté v kachním vejci, které musí pták nejdříve vysedět a... spousta dalších takových věcí schovaných na nějakém ostrově. Ostrovy ale přeci byly na planetě jen dva. Možná proto to byla pohádka - rozhodně tedy nerozuměl tomu, proč se Kovanič za nějakou báchorkou honí. Každopádně, v příběhu se vyprávělo, že kdo získá z (či od ní) kachny dotyčné vejce s jehlou uvnitř, může kostěje ovládat. Že by to Kovanič chtěl? Ovládat mýtického nebezpečného starce vládnoucího mocnou magii?

Ano, ovládat chtěl, ale starce? Ne, o tom až za chvíli.

Po nějaké té době dveře konečně zavrzaly v pantech, Svojša vykoukla ven a pískla na něj. Tušek se tedy zvedl a připojil se k poradě.

"Fajn. Tušku, jaký je tvůj úkol?"

"Najít si ženskou a ukrást vejce."

Svojša se zvonivě zasmála a na Kovaniče se otočila s širokým úšklebkem. Šéf jej ale rozhodně neopětoval, jen se zatvářil kysele, poté ztrápeně a s povzdechem se opřel o desku stolu.

"Dobře. Tak teď laskavě poslouchej. A vy dva taky. Vladyka Vladmar sídlí v hradišti asi tři dny cesty od pobřeží na západ. Jeho družina je velká, takže nemáme šanci se tam dostat násilím. Jeden Ranomec se mi sice snažil poradit, jak na to - oni by tam sice přilítli se vznášedlem a rozstříleli by to tam, ale to nepřichází v úvahu. A proto máme toho koně, což je další z mých úžasných nápadů, že jo. Grušlak ochotně vyhověl mému přání a nechal toho jezdce při závodech spadnout, takže ta kobyla je naše. Je to prý dobrý zvíře, a tak ho jistě vladyka rád koupí. Pod touhle záminkou se dostaneme do hradiště, zjistíme informace a Tušek potom ukradne vejce. Jednoduché. Jakmile budeme mít kostěje v kapse, bude hračka se odtamtud dostat."

Tuškova ruka se pomalu zvedla do vzduchu, když se přihlásil o slovo. "Kovaniči, ale kostěje nikdo nikdy neviděl. Máma říkala, že je v pohádkách."

Šéf kupodivu neprotočil oči v sloup ani nezačal urážet jeho nebožku matku. Jen se vesele zazubil a zamnul si ruce. "Víš, Tušku... není kostěj jako kostěj."



"Tušku, ty blbče, do čeho ses to nechal zatáhnout!" Kdyby to jeho máma viděla, tak by bědovala, tím si byl jistý. Jedna z největších chyb v jeho životě nebylo to, že se připojil k bandě Jarta Kovaniče (i když to samo o sobě bylo hloupostí dostačujícího formátu), ale to, že s ním šel okrást vladyku Vladmara. O vejce s magickou jehlou.

Cesta do vladykova hradiště jim trvala dlouhé tři dny pěší chůze, ale bylo hezky, všechny mraky se rozptýlily daleko nad moře. Vladmarovo sídlo bylo znatelně větší než zlodějská tvrz, obehnané dřevěnou palisádou z naostřených kůlů, s jedinou branou vedoucí dovnitř i ven. Tu hlídali dva strážní, kteří jim ale nezpůsobili moc problémů a nechali si od Kovaniče rychle domluvit, a tak se zloději snadno dostali dovnitř. Cesta je vedla po prašné cestě nahoru kolem trhu k vladykově síni, velké budově s kamennými základy. Tušek vedl na provaze koně, kterého měli prodávat - kobyla na množství lidí kolem nereagovala a s hlavou sklopenou si hleděla jen stezky před sebou. Náš hrdina doposud Kovaničův geniální plán nepochopil - to až potom, co celý selhal.

Ale tam jsme prozatím ještě nedospěli.

Kovanič zanechal ve stáji koně i s Pírkem, aby ho ohlídal. Pak se ale mistr zloděj tři dny neukázal a Tušek v sobě nalezl starou nerezavějící zálibu. Na čekání si nemohl stěžovat, protože štolba se ukázal jako dobrý chlap a výborně si spolu popovídali nad soudkem medoviny. A ač byl zlodějíček hloupý a opilý, nebyl tak mimo sebe, aby prozradil, že tu místo prodeje ušlechtilé zvířeny bude krást. Vlastně měl při tom chlastání aspoň čas na přemítání nad tím, proč zrovna on bude pověřen úkolem ukrást vejce. Byl sice dobrý na to přerazit někomu hnáty a nahánět hrůzu, ale jako zloděj za moc nestál. Takové to plížení a páčení zámků nebylo pro něj. Určitě v tom byl nějaký háček.

Až později vyšlo najevo, že samozřejmě byl.

Kovanič se naštěstí vrátil včas (tedy, s dostatečnou časovou rezervou) a Tušek měl jen pár hodin na vystřízlivění, než nastala noc. Ale zkušený pijan jako on to dokázal zvládnout na výbornou. Jart mu poté předal instrukce tak podrobné, jak se jen odvážil.

"Večer se hradiště zavírá. My jsme s koněm uvnitř palisády, takže žádný strach. Po nocích navíc stráže chodí jen po obvodu hradiště. Dnes ráno přijel Sivan, teď by se měl vracet z tržiště, půjde s tebou, slunce ví, že budeš ta jeho kouzla potřebovat. A hlavně, když tě někdo zmerčí, tak mu prostě natáhni, vyřaď ho, nesmí zavolat stráže a spustit poplach. Chápeš?"

"Jo."

Sivan na něj čekal před stájemi, útlá postava s kápí na hlavě. Téměř dokonale splýval se stínem, do kterého se ukryl. Sykl na Tuška, ať jde blíž a podával mu nějaký blyštivý zelenkavý kámen na řetízku, a Pírek si ho poslušně pověsil kolem krku. "Co to je?"

"Bez toho nemůžu kouzlit, Tušku, teda, jestli mám potom ještě odejít po vlastních nohách. Aspoň do doby, než se dostaneme do vladykovy síně mi to, prosím, nes. A pojď," vybídl ho k činnosti energicky malý muž, začmáral prsty křečovitě zkroucenými ve zvláštním gestu cosi ve vzduchu a vyběhl. Druhý zloděj běžel v závěsu za ním, ale funěl u toho a dupal tak, že by i v Ranomu za mořem snad vyhlásili armádní mobilizaci. Přesto si jich ale nikdo nevšiml - samozřejmě jedině proto, že Sivan kouzlil. Jen díky němu se dostali bez problémů k vnitřnímu valu, který hladce přeběhli. Nejbližší stráž se nacházela o několik domků dál, prozrazená oranžovým kruhem světla ze své louče.

"Kudy dovnitř?" zašeptal hlasitě Tušek, ale Sivan ho horlivě umlčel prudkým vulgárním gestem. Zloděj se dokázal na svou práci opravdu pekelně soustředit. Kouzelník se připlížil k bočním dveřím velké síně, ve tmě takřka nerozeznatelným od dřevěné stěny, a vzduchem prolétl oslnivě bílý záblesk světla. Vrátka se rozlétla dokořán, magicky neslyšně. Sivan se otočil a napjatě kývl na svého parťáka, aby vlezl dovnitř jako první.

Byla tam černočerná tma, a než se stačil Tušek byť jen trochu zorientovat, kde je vpravo a kde je vlevo, ozval se výkřik. V nazelenalém měsíčním světle, které do síně pomalu pronikalo otevřenými dveřmi, před sebou Sivan a Pírek spatřili nějakou ženskou s chlapem v otrhaných hadrech, jistě sloužící, kteří se pohotově obrátili na útěk. Tuškova chvíle nadešla - rychle je dohonil a omráčil dvěma dobře mířenými údery hruškou dýky. S tupým žuchnutím se oba zhroutili na zem, ale jistojistě byli naživu - nechal je tam jen tak volně ležet, což byla další z velkých chyb v jeho životě.

Ale jak tušíte, k tomu se také teprve dostaneme.

Sivan kouzlem otevřel i další dveře - malá vrátka skrytá ve stínu vladykova dřevěného trůnu. Kouzelník se ale najednou celý sesunul na zem a opřel si záda o hrubou zeď. Zvedl pohled ke svému kumpánovi.

"Tak, Tušku, já dočaroval. Už nemůžu. Ty běž dovnitř, najdi to vejce a pak prostě zdrhej zpátky do stájí, než se někdo objeví," řekl sýpavě, a Tušek se poslušně otočil a vyrazil tmě v otevřených dveřích vstříc. Když se ještě jednou ohlédl, protože si vzpomněl, že nemá žádnou louč, byl najednou Sivan pryč. Pírkovi se to pranic nezamlouvalo - ale musel ukrást pro Kovaniče to vejce, a tak nejistě vykročil vpřed. Jeden krok, druhý krok, třetí krok, ale stále nic.

Potom náhle do něčeho tvrdého vrazil, ozval se skřípot a někde u země cosi zapraskalo. V mžiku místnost zalila ostrá, oslepující bílá záře.

"Stůj, zloději!"

Tušek zvedl ruce nad hlavu a obrátil se čelem zpět ke dveřím. Stáli před ním oni dva sloužící, které před pár okamžiky složil vlastníma rukama k zemi. Žena držela v ruce kovový válec vydávající ten odporný svit, baterku, a mířila s ní zloději přímo od obličeje. Chudák Pírek tenkrát ještě nevěděl, že to je pouhá svítilna a ne nějaká zbraň. Ale došlo mu jedno - tohle nebyli sloužící, ale Ranomci. Neměli na sobě žádné hadry, ale lesklé červené kombinézy a brýle. Tušek se později během svého života taky naučil v něčem takovém chodit, a celkově toho vlastně o moderním Ranomu zjistil mnohem víc než obyčejný Manořan.

Ale vše pěkně popořadě.

"Co tu děláš?" vyštěkl na něj ten muž.

"Prodávám se šéfem koně."

"Takže patříš k těm prodejcům? Věděl jsem, že nejsou tím, čím se zdají být. To my ale taky ne," ušklíbl se. Stáhl si z ramen pušku a namířil ji přímo na Tuškův hrudník. Zbraň zablikala a zapípala - a na zlodějově hrudi se objevil sytě červený bod. "Jaký je tvůj úkol?"

"Najít si ženskou."

Žena nejdříve propukla v mírně hysterický smích, ale vzápětí ztuhla. "Vojene..." otočila se na toho chlapa, bledá ve tváři. Oba dva se podívali dolů ke zlodějovým nohám.

"Ty idiote!" vyjekl Ranomec.

"Odstup od toho!" zařvala na Tuška jeho parťačka.

A zloděj sledoval jejich pohledy až na zem, kde kousek od jeho boty ležela rozbitá skořápka. Žloutek tekl kolem ní a ve světle baterky nabral nepřirozeně žlutý nádech. Kovanič Pírka pověřil tím, ať vejce ukradne - kvůli té jehle, o které mu máma vyprávěla. Kvůli jehle, se kterou byl spjat život a moc kostěje. Když bylo vejce rozbité, tak musel sebrat aspoň tu jehlu a donést ji šéfovi. Vlastně.. kdo ví, do jakých rukou by mohla padnout, když se tu zničehonic objevili ti dva Ranomci.

Kolohnát se sehnul a prohrábl žloutek, který mu utkvěl na prstech. V dlani mu ležela jakási podlouhlá kovová věc, která moc jako jehla nevypadala. Snad nesebral něco jiného?

"Polož to! Okamžitě!" zapištěl Ranomec a červená tečka na Tuškově hrudi se zahoupala.

Zloděj se na tu věc ve své ruce zahleděl, přemítaje, jestli je to to, co hledá, či nikoliv. Bylo to sice hladké a šedé, jako jehla, ale mělo to na sobě podivný modrý výstupek. Zatlačil na něj, jestli by náhodou nešel nějak odloupnout.

Střecha nad nimi se najednou s lomozem zhroutila a před zlodějem v jejích troskách stálo nastartované vznášedlo. Nevšímaje si poletujících třísek a slámy začal přesně v tu chvíli falešný sluha pálit, a tak Tušek střelhbitě nasedl do té věci, aby se ukryl. Tenkrát nevěděl, co to vlastně je, protože vznášedla nebyla v Manoru zcela běžných dopravním prostředkem. Kolem Pírka se zničehonic zavřelo něco tvrdého a průhledného. Sklo. Ranomec s puškou nepřestával pálit, ale střely se jen neškodně odrážely zpět. Zloděj se rozhlédl kolem sebe a pohled mu utkvěl na zlatem vyvedeném nápisu "Kostěj", nacházejícího se vedle hromady svítících kontrolek. O ty se ale Tušek nezajímal, protože na mysli mu vytanul jeho úkol.

Musím dát Kovaničovi tu jehlu, pomyslel si, škublo mu v žaludku a pak už jen letěl.

Vždycky měl rád pozorování ptáků při letu - tajemný a majestátní pohyb, který je držel ve vzduchu. Tohle nebylo tak hezké. Málem z něj během těch pár okamžiků vylétla ta medovina, kterou se štolbou během včerejšího dne spráskali. A potom se to průhledné kolem zase otevřelo a Tušek se zakloněnou hlavou jen zíral na díru ve střeše stájí. Skončila podobně jako ta na vladykově síni. Štolba spřáhl ruce k nebesům a začal hlasitě hořekovat a vzývat bohy, aby mu odpustili, a opodál oněměle stáli Kovanič a Svojša, která musela přijet později společně se Sivanem.

"Rozbil jsem vejce, omylem, ale tady je ta jehla," natáhl Tušek trochu roztřeseně ruku s tím divným šedým předmětem vpřed k šéfovi. Potom vše nabralo velmi rychlý spád.

Svojša se znenadání rozmáchla a dala Kovaničovi pořádnou ránu pěstí do zubů. Mistr zloděj spadl nazad s hlavou vyvrácenou dozadu a oběma rukama se chytil za obličej. Zlodějka se k němu hbitě sklonila a prudkým pohybem mu do břicha vrazila nůž. V tom okamžiku se rozpadla jedna z mnoha zlodějských band v Manoru, jejíž místo ale bylo rychle nahrazeno nějakou jinou sebrankou.

Svojša si hřbetem ruky otřela ústa, otočila se k Tuškovi, usmála se a nastoupila za ním do vznášedla. Bylo tam dost místa pro oba.

"Poletíme spolu, Tušku?"

On nejistě přikývl, zmaten a vyděšen tím, co se právě stalo, přemítal, jestli nemá utéct, a žaludek se mu opět stáhl. Ale na její přítomnost a těsnou blízkost nereagoval jen jeho žaludek.

"Podívej, Tušku," oslovila ho Svojša laskavě. A potom spustila.

"Kovanič tě poslal pro to vejce, protože si myslel, že tě tam zabijí - věděl, že je dobře hlídané a sám nechtěl riskovat ten svůj vyzáblej krk. Proto tam poslal i Sivana, ale ten se naštěstí včas někam ztratil. Jart chtěl tu jehlu pro sebe, a potom by se zdejchl kdo ví kam a nás by stejně nechal, ať se o sebe postaráme. A my teď letíme do Ranomu, tedy, alespoň já. Začnu tam od začátku. Vztah s Kovaničem mě dusil - ty možná pořádně ani nevíš, že jsme spolu něco měli, ale to je úplně jedno. Rozhodla jsem se mu překazit plány na ukořistění tohohle vznášedla, a na druhý ostrov poletím sama. Tohle, v čem sedíme, je totiž nejnovější výmysl laboratoří v Ranomu, nejrychlejší osobní loď pod slunci. Náš drahý vladyka Vladmar si to koupil a propašoval to přes moře. Ovládání si schválně nechal schovat do schránky podobné obyčejnému vejci. Tahle mašina se totiž jmenuje Kostěj, zkrátka mytologický námět pro jméno, nic víc."

"A ty teď, Tušku, máš na vybranou," usmála se na něj a prsty jí začaly olizovat kouzelné modré plamínky. "Buď tě teď na místě zapálím a vyhodím někde do rokle, abys nepřekážel, nebo poletíš se mnou. Sice toho v hlavě moc nemáš, ale chlap seš pořád k světu a já potřebuju někoho, kdo by mi kryl záda. Ve dvou se to přece jenom táhne líp."

Tušek zmateně svraštil obočí a nastalo ticho.

Ale on nechtěl umřít, a stejně nevěděl, co se sebou a... po Svojše už dlouho pokukoval.

"Poletím s tebou."



Máma měla pravdu v tom, že byl blbec. Velmi naivní blbec, co věřil na pohádky. Ale všechny největší chyby v Tuškově životě nakonec vyústily ve společný let se Svojšou do Ranomu, a to byla ta nejlepší věc, která toho zloděje kdy potkala. Uvědomil si totiž, jaký byl důvěřivý tupec, a to bylo asi to hlavní. Se Svojšou oba žili na druhém ostrově, Manořani mezi Ranomci. A bylo jim dobře.

Teď by z něj máma měla radost. Vedl dobrý život - jen díky tomu, že splnil svůj úkol. Ukradl vejce a našel si ženskou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 28. července 2016 v 14:13 | Reagovat

Přiznám se bez mučení, že mě Unni s Alderem baví víc. Přijde mi, že ti moc nesedl žánr (jak už prozrazuje úvod článku).

Pár motivů mě bavilo. Krapet slabomyslní hrdinové bývají většinou fajn, závěrečné odhalení Kostěje by se možná dalo víc vygradovat, ale taky se líbilo.

Na můj vkus je ale výsledná povídka dost zmatená. Až příliš mnoho postav, celá linie s koněm by se v podstatě dala vynechat, aniž by to příběhu ublížilo, foreshadowing se někdy opakuje ob odstavec a Kovaničův monolog místy působí strojeně.

No a pak ještě musím zmínit formální chyby. Pravopis v pořádku, překlep možná snad jen čárka v prvním odstavci, ale třeba slovní spojení "pěší chůze" mě vcelku pobavilo.

Nechápej mě špatně, moje dojmy jsou i tak spíše pozitivní. Ale chyby děláme všichni (a já víc, než mnozí - měla bys vidět moji rok starou povídku, na niž jsem zrovna před nedávnem obdržel zdrcující kritiku :-D).

Úplně mimo: Musel jsem zkontrolovat svoji knihu pravidel k LoS, protože se mi to nechtělo věřit. Ale na Anekronu skutečně mám postavu jménem Grušlag Lebkodrť.

Náhoda?

Jo. 8-)

2 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 28. července 2016 v 14:14 | Reagovat

[1]: Ještě něco. Letos se do prázdninového psaní Triumvirátu pouštím také.

3 Neyra Calene Neyra Calene | Web | 5. srpna 2016 v 20:45 | Reagovat

[1]: Unni s Alderem baví víc i mě, abych pravdu řekla :D Za vypíchnuté věci jako vždy děkuju, už delší dobu si sama všímám, že u povídek mám problém hlavně se stmelením celého nápadu a děje. A případy jako pěší chůze jsou bohužel taky jev častější, než by se mi líbilo :D

Popravdě, zapřemýšlela jsem, kde jsem na jméno Grušlak přišla, ale už si fakticky nemůžu vzpomenout :-D

No a...
[2]: jsem zvědavá :D Naštěstí urban fantasy mi jako žánr sedne mnohem líp než loňské zadání.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Zdroje obrázků: Pozadí / Záhlaví
Autorem uvedených textů a tvorby je fakticky vlastník blogu, tak fakticky nekopírujte.