Jít, letět, či utíkat?

3. července 2017 v 11:48 | Neyra Calene |  Úvahy
Není to jen skvělá či špatná zápletka, co tvoří dojem z knihy. Jde i o to, jak je vyprávěna - ale i přes všechny možné literární figury a kvality, jakými může příběh disponovat, se někdy zkrátka nebavíme. Děj nás zajímá, ale číst se nám nechce. Nemůžeme se k tomu donutit, protože kniha nudí. Nebo je naopak moc zmatená, a čtení si patřičně neužíváme. Čím to je?



Ti z vás, kteří jste už alespoň jednou navštívili hromadný trénink ve fitku (já osobně chodívám na tabaty, ale to je vcelku nepodstatné), víte, jaké to je, když na vás trenér řve. Řve na vás většinou (pro vaše dobro!) jednu ze synonymních variant pokřiku: "Tempo, tempo, tempo!" Co má upocená tělocvična společného s literárním požitkem čtenáře? Právě to tempo. Které je opravdu důležité v obou oblastech. Ideální tepovku a intenzitu cvičení ale dnes rozebírat nebudu - vrhnu se radši na ty knihy.

Situaci, kterou jsem nastínila výše, možná sami znáte. Brousíte si zuby na knihu a celí natěšení se pouštíte do čtení - ale co to? Vůbec vás nebaví. Respektive to není to, co jste očekávali. Nic se tam neděje? Nebo možná děje, ale mezitím se celý děj natahuje jako žvýkačka, podobně nechutně a pomalu. Na druhou stranu se může stát i něco jiného - ztrácíte se. Nemáte tušení, "o co go", protože sotva se něco odehraje (a vy v hlavě převalujete, jestli to bylo hodně důležité nebo ne), nalepí se na to tisíc dalších věcí a zatáček a vy pořádně nevíte, co se děje. V extrémním případě. Když je ale tempo nevyvážené, většinou se vám stane jen to, že jste ze čtení spíš unavení, než aby vám kniha posloužila jako plánovaný relax. A po dočtení ji odložíte s jistým neuspokojením, při hodnocení zkrouhnete nějakou tu hvězdičku dolů a už na ni pravděpodobně v životě nesáhnete. Což je škoda, protože mohla být vážně dobrá, námět vás zaujal, ale...
Ale?

Tempo! Tempo je nesmírně důležité, přesto se na něj někdy málo myslí a často zůstává jeho otázka při psaní textu odbyta. Jít, letět, či utíkat? To je podstatná otázka, nehledě na to, jaký příběh se chystáte vyprávět. Když dlouho jedete pomalu, samá konverzačka, čtenář se začne nudit. Když letíte s tryskem o závod, rubačka za rubačkou, taky to není zrovna zábava na delší čtení. Kouzlo je v tom tempo střídat, aby se čtenář neunavil - a střídat ho rozumně. Když se ale zamyslím, kniha s vyladěným tempem je spíše výjimka, viďte? Autoři "řeznického žánru", populárního na poli české fantastiky, mnohdy neví, kdy zabrzdit. Autoři dlouhých epických eposů mnohdy neví, kdy utnout nekonečné tiché pletichy a vrhnout se do akce. Příklady? Daenerys byla v Meereenu opravdu dlouho, že? A každý asi slyšel, že Sapkowského zaklínačská sága se vleče (přestože krev teče). Přesně za to může tempo.

Proč jsem si tempo vyhlédla jako téma na tento krátký článek? Při čtení povídkové sbírky Protože se stmívá od Jany Rečkové jsem si totiž uvědomila, jak je tempo zásadní a hranice jeho využití tenká. Co s tím? Napravovat autory fantastiky? To určitě ne. Možná ale my, amatérští pisálci, až budeme příště slepovat dohromady nějakou povídku (nebo dokonce něco delšího), bychom se nad tím správným tempem měli zamyslet a nějaký čas se mu věnovat. Stejně jako při cvičení, ve filmu nebo "profi" knížkách to bude znát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Zdroje obrázků: Pozadí / Záhlaví
Autorem uvedených textů a tvorby je fakticky vlastník blogu, tak fakticky nekopírujte.